Začátek v Neapoli

Kořeny sahají až do starověkého Říma, kde se podávaly jednoduché chlebové placky pokryté olejem a solí. Pravý vznik neapolské pizzy se ale datuje do 18. století, kdy se stala oblíbenou pochoutkou mezi chudinou Neapole. Tenké těsto, troška rajčat, kousek sýra. Levně, rychle, syto.

Tradiční pouliční jídlo. Pekly se v dřevěných pecích, jedly se rukama, často přímo na ulici. Žádný luxus — jen levný oběd, který se rychle připravil a rychle snědl.

Margherita 1889

Klíčový moment přišel v roce 1889. Královna Markéta Savojská navštívila Neapol a místní pizzař Raffaele Esposito jí připravil pizzu na počest — tři barvy podle italské vlajky: červená rajčata, bílá mozzarella, zelená bazalka.

Margherita. Pojmenovaná po královně. Klasika všech klasik dodnes.

Co dělá neapolskou neapolskou

Mouka „00" — jemně mletá pšeničná mouka s 12 až 14 g bílkovin. Vytvoří lepek, který drží tvar a dává okrajům elasticitu. Bez ní to není ono.

Suroviny — rajčata striktně odrůdy San Marzano, mozzarella z buvolího mléka, olivový olej extra panenský, čerstvá bazalka. Žádné kompromisy.

Oheň — dřevěná pec, kámen rozpálený na 430 °C. Pizza se peče 90 sekund. Tenké dno, vzdušné okraje s drobnými spáleninami (tzv. leoparding). Klíč je v teple — rychlém a intenzivním.

UNESCO a tradice

Neapolská pizza je tak významná, že byla zařazena na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Město Neapol má specifické směrnice pro přípravu klasiky: Pizza Margherita a Pizza Marinara (rajčata, česnek, oregano, olivový olej — bez sýra).

Pizzaři v Neapoli to nepovažují za vaření, ale za řemeslo. Tradice se předává z generace na generaci. Pec, ruce, oheň — nic víc, nic méně.

Co dál

Pokud vás tahle historie naladila — podívejte se, jak vypadají další styly pizzy od Detroitu po Chicago. Každý má svůj příběh.

A pokud ji chcete zkusit sami: začněte základním receptem nebo se pusťte rovnou do profi verze s prefermentem Biga.